Trojpohled

Trojpohled

2009/2010

(pohled mě samotného na sebe sama, pohled holčičky na můj flegmatizmus a pohled mladíka, který můj přístup k životu svým pohledem celkem slušně vystihl)

Cítil jsem se strašně. Seděl jsem v kavárně u své ranní kávy a pevně ji svíral ve svých starých rukách.

A ona tam byla. Byla tam jako vždy. Dívala se na mě, s nosem přitisknutým na sklo výlohy mezi písmenky A a F, jako bych něco provedl. Nevěděl jsem, proč se na mě tak dívá. Cítil jsem se pod jejím pohledem jako nahý, jako bych něco provedl.

Byla tam každé ráno, celé tři měsíce.

Ty její oči do mě vpalovaly bolest a nutily mě ji litovat. Byla to taková malá holčička, chtěl jsem ji zavolat k sobě. Ale kdykoliv jsem na to pomyslel, otočila se a utekla.

Četla mi myšlenky?

Věděl jsem, že dnes přijde znovu.

Já jsem přicházel vždy těsně před šestou hodinou. Ona vždy tři minuty po šesté, v době, kdy už jsem seděl s tmavě zeleným hrnkem u svého stolu u výlohy a hleděl skrz písmena EFFAC ven.

Nikdy se ani o minutku nezpozdila. Ani tu nebyla dřív.

Jak jsem se na ni tak díval, přemýšlel jsem o tom, co k ní cítím, a o pocitu, který ve mně vzbuzovaly její oči. Bylo to, jako bych je znal. Jenomže odkud?

Nezdálo se mi pravděpodobné, že bych jí už někdy někde viděl. Ale ten pohled jsem znal, jen jsem si nedokázal vybavit odkud. Pohled, který mě převyšoval, svíral a obviňoval. Z čeho mě ale vinil? Já nic, na co bych se pamatoval, neprovedl.

Proč nejde dovnitř, aby se v tomto podzimním sychravém ránu ohřála? Kývnul jsem na ni. Utekla.

Předchozí den byl nudný a nezáživný jako většina dnů, které jsem žil. Zase tam stála a dívala se na mě. Přes noc se v mé hlavě zrodil nápad. Díval se na ni a předstíral, že piji, i když jsem měl hrnek již dávno prázdný. Přemýšlel jsem, jestli se zvednout a jít za ní hned, nebo počkat, až poběží pryč. Na okamžik jsem se zahleděl jakoby skrz ni. Zase byla pryč. Vyběhl jsem za ní na klidnou ulici, ale nikde po ní nebylo ani stopy.

Zeptal jsem se mladíka, co stál poblíž a kouřil, jestli tu malou holčičku v kabátě, sukýnce a roztrhaných punčoškách náhodou neviděl a kam utíkala. Díval se na mě jako na mrtvolu. Típl cigáro a zašel do dvora velkého domu. Nechal mě stát uprostřed chodníku, aniž by mi odpověděl. Ulice byla teď prázdná, až na všudypřítomný smog, poletující noviny a zvuk popelářského auta někde z dálky.

Bylo ráno, jako vždy po nekonečné noci, a já pevně svíral v rukou hrnek a pohledem posunoval hodinovou ručičku a nemohl se dočkat, až znovu přijde. Přišla. Opřela nos o výlohu a zase se na mě dívala svým prázdným pohledem. Tentokrát ale vypadala jinak.

Dnes jsem to uviděl. To jiné, co na ni bylo. Vypadala nemocně. Odhodlal jsem se a pokynul na ni, aby šla dovnitř. Myslel jsem, že opět uteče. Ale stalo se něco, co jsem nečekal. Odběhla od výlohy a já myslel, že je pryč. Ale ona neutekla.

Cinkly dveře a ona tam stála. Přišla ke mně a posadila se na protější židli. Přes její hlavu jsem viděl její obtisknuté dlaně a nos na skle výlohy.

Napila se mé kávy. Ani se nezeptala, jestli smí.

Díval jsem se na ni a přemýšlel, na co se jí zeptat. Ale dřív, než jsem se odvážil, řekla jednu větu, na kterou musím pořád myslet. Řekla, že brzy umřu, jestli to nepochopím. Nechápal jsem, vyrazila mi tím dech. Chvíli jsem se na ni tázavě díval. Zvedla se a beze slova odešla. Snažil jsem se jí zastavit a zeptat se, co mám chápat. Dotkl jsem se její ruky. Byla studená, jako by nežila.

Nepřišla, dnes nepřišla, a já tak doufal, že přijde. Její hlas se mi zdál tak milý a já ho chtěl alespoň ještě jednou slyšet. Ale ona nepřišla. Říkal jsem si, kde může být, jestli se jí něco stalo, ale odpověď se asi nikdy nedozvím.

Zase nepřišla.

Čekám a ona nepřichází. Stále tu není a já stále čekám. Asi ji už neuvidím. Nepřijde.

Bylo ráno, dlouho před tím, než obvykle vycházím na svou oblíbenou ranní procházku do kavárny skrz lipovou alej. Venku byla zima a tma. Pršelo. Byl jsem v koupelně, čistil si zuby a díval se na kapky deště bubnující na okno. Pohlédl jsem na sebe do zrcadla s myšlenkou na malou holčičku a její slova. Něco jsem spatřil, něco co jsem nečekal.

Uviděl jsem její oči, její modrozelené oči. Byly o mnoho starší, než když jsem je viděl naposledy. Dívaly se na mě z odrazu v zrcadle.

Viděl jsem v zrcadle starce, který vypadal, jako by měl každým okamžikem zemřít. Uvědomil jsem si, že TO v zrcadle není nikdo cizí, ale já sám, sám, starý a nemocný, co si až doteď nedokázal přiznat, že by to tak mohlo být. Že jsem zanedbaný, slabý a starý. Stařec s rudými kruhy pod očima a nezdravě zelenou kůží. Zamyslel jsem se ještě jednou nad holčičkou a její pro mě právě pochopenou větou.

Rozhodl jsem se poprvé, po dlouhých šedesáti letech, navštívit lékaře….

Stále jsem přemýšlel o tom, co řekla. Přemýšlel jsem o jejích očích. Co když to nebyla ona, ale já, kdo chtěl, abych zůstal naživu. Vybral jsem si léčbu. Uvědomil jsem si, že jsou věci, které jsem ještě nestihl udělat, a že žijí lidé, kterým na mě záleží a pro které má cenu žít. Být jim dobrým otcem, rádcem, dědečkem.

Že lidé, jako ta malá holčička, žijí mezi námi a musíme jim umět naslouchat.

Vyvěsil jsem po okolí kavárny plakáty a doufal, že najdu tu, jejíž oči říkají, že jsem něco provedl – nestaral se o sebe, o své blízké, o lidi, kterým na mě záleží, o svět kolem nás.

Tím jsem se provinil. Byl jsem starý, nevrlý dědek. Změnil jsem se, teda doufám.

Stále tu malou holčičku hledám, i když vím, že ji asi nenajdu, protože ona byla jako moje nejhlubší já. Možná mé svědomí. Asi ano, svědomí.

Zamiloval jsem si její pohled a její hlas o který jsem nechtěl přijít, stejně tak jako teď miluji svůj život.

Uvědomil jsem si, že její hlas je jako hlas mého srdce, který říká: „Chci žít dál!“

To, že okolo mně žijí jiní lidé a že s nimi můžu žít, je největší radost mého života, protože bez nich bych nebyl nic, nikdo. Bez nich bych byl sám...